V programu Kmotr se stáváte víc než jen dobrovolníkem – stáváte se někým, koho děti a mladí lidé potřebují: důvěryhodným parťákem na jejich cestě. Není to jen o pomoci s úkoly nebo radách, je to o společném růstu, naslouchání a přítomnosti, která změní pohled na svět.
Podívejte se na příběhy, které dokazují, jak moc může jeden člověk ovlivnit život někoho jiného. Tohle není o velkých gestech, ale o tom být tu, když to někdo potřebuje.
🧡 Příběh Anety a Terezky
Aneta: „Nemusíš mít odpověď na všechno. Někdy stačí jen být nablízku.“
Když jsem se přihlásila do programu Kmotr, upřímně jsem netušila, co mě čeká. Dnes vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Moje kmotřenka Terezka byla zpočátku tichá, skoro nemluvila. Společně jsme si našly cestu – přes společné procházky, vyrábění, ale i obyčejné povídání u čaje. Nešlo o žádné velké zázraky, jen o to být tu pro ni pravidelně, vnímat, co prožívá, a dát jí pocit, že na to není sama.
Po roce jsem viděla úplně jinou holku – sebevědomější, otevřenější, s jiskrou v oku. A i já jsem se naučila víc naslouchat, víc chápat, víc vnímat svět jejíma očima. Být kmotrem totiž není jen pomoc – je to i obrovská škola pro nás samotné.
💙 Příběh Tomáše a Ondry
Tomáš: „Být kmotrem znamená stát vedle – ne před, ani za.“
S Ondrou jsme si padli do noty hned napoprvé. Byl to typický puberťák – drsnější zevnějšek, ale uvnitř kluk, který potřebuje cítit, že ho někdo bere vážně. Začali jsme chodit na basket, občas jsme zašli na burger, ale hlavně jsme spolu prostě trávili čas.
Časem mi začal vyprávět o škole, o tom, že to doma někdy není lehké, o tom, že by možná chtěl být kuchařem. Povídání, které zprvu vypadalo jako „jen tak“, se změnilo v důvěru. A to je, myslím, to nejcennější.
Program Kmotr mě naučil, že nejde o to mít odpovědi na všechno. Stačí být člověk, který zůstává – i když ostatní někdy odcházejí.
💚 Příběh Lenky a Nikči
Lenka: „Není to o tom radit. Je to o tom poslouchat a zůstat.“
Nikča byla první „kmotřenka“, kterou mi v Tutorie přiřadili. Vyrůstala v komplikovaném prostředí a potřebovala někoho, kdo jí bude věřit, i když sama ještě nevěřila sobě. Začínaly jsme pozvolna – malováním, sledováním seriálů, občas výletem do parku.
Dnes spolu mluvíme o škole, o vztazích, o životě. Vím, že kdykoli se něco děje, napíše mi. Ne proto, že jsem odborník, ale protože ví, že jí budu naslouchat bez odsouzení.
Díky Kmotrovi jsem pochopila, jak velkou sílu může mít „obyčejná“ lidská přítomnost. A jak výjimečné je pro někoho být konečně viděn.
